Nicméně moje cesta k tomu všemu byla dlouhá a náročná. Prošel jsem si mnoha chybami a pády, ze kterých jsem se ale vždy poučil a posunul se zase o kousek dále. Jelikož právě pády, mne nejvíce posunuly. Pojďme ale hezky od začátku.

Na základní škole jsem byl obyčejný městský kluk, nějak jsem nevyčníval a byl spíše průměrný žák. Po sídlišti v Českých Budějovicích jsem se dost nalítal a byl jsem neustále v pohybu. Dokonce jsem chodil od druhého stupně základní školy do sportovní atletické třídy. Běhal jsem ale tehdy velmi průměrné výkony a nedošlo tehdy k oslovení ze strany trenéra. Rád jsem taky chodil do skauta, kde jsme měli pravidelné schůzky. Hráli hry, jezdili na různé výlety, soutěže a o prázdninách jezdili společně na tábory. Bylo to parádní období, na které moc rád vzpomínám.
 

Po ukončení základky, jsem nastoupil na střední školu automobilní, obor Autotronik. Auto mě vždy bavila, a tak i když jsem tehdy vážně nevěděl, co chci v životě vlastně dělat. Chtěl jsem dokončit hlavně střední školu. Sport, který mě tehdy bavil byl fotbal a triky s míčem. V prváku po přestěhování z města na vesnici, jsem začal jezdit i motokros. V roce 2010 jsem úspěšně odmaturoval a nastoupil do svého prvního zaměstnání. 

Rok 2011 bylo zatím moje nejtěžší období v životě, které vlastně rozběhlo i můj budoucí běžecký kolotoč.

Zkraje roku jsem už rok pracoval jako automechanik a tehdy do mého života vstoupila „epilepsie“. Epilepsie přišla nenápadně, a to nejdříve v noci ve spánku. Kdy jsem se najednou probudil na zemi a nevěděl jsem co tam vlastně dělám. Život mi asi chtěl ukázat, že bych se měl směřovat jiným směrem a začít více vnímat sám sebe. Postupně se to zhoršovalo až jednou takhle v noci se v mém pokojíčku objevili záchranáři.  

(mimochodem, ten záchranář byl můj kamarád a spoluhráč z fotbalu.)

Já si nikdy nic nepamatoval a vůbec jsem tomu nechtěl věřit. Najednou, ale záchvat přišel i během dne v práci, při obědové pauze, kdy jsem sebou sekl na zem. Rozsekl jsem si hlavu a byl to v tu chvíli definitivní stop s prací. Tehdy mi bylo 21-let, nechápal jsem co dělám vlastně špatně. Byl jsem aktivní, hrál jsem fotbal a jezdil motokros. Je pravda, že jsem měl kolem sebe dost hlučné prostředí plus stres z práce, zejména v období přezouvání pneumatik. Pak taky hluk z motokrosu, horší životospráva a sem tam nějaká alkoholová akce. Což bylo v tomto věku normální. Myslím si, že si tím každý prošel.

Nicméně u mě to byla kombinace toho všeho a právě to, mohlo být spouštěčem záchvátů. Nicméně s epilepsií jsem musel s tím vším skončit. Dokonce jsem přišel o řidičský průkaz, což bylo pro mě jako automechanika velmi špatné. Nemohl jsem pít alkohol, což mi tolik vlastně nevadilo, naopak to byla dobrá výmluva a nikdo mě už pak nenutil pít. Pak další omezení, jako tehdy zákaz plavání v bazenu, nebo dodnes nemohu darovat krev. Prý riziko...

V tomto období jsem začal i více běhat, zezačátku jsem musel pouze v doprovodu kamaráda, později už ale sám. Jelikož jsem chtěl běhat každý den, tak už se mnou neměl kdo běhat. Běh se pro mě stal jediným vysvobozením od toho všeho. Najednou jsem nemyslel na to, že mi něco je. To největší uvědomění, jsem ale zažil až v pražské nemocnici na Homolce, kde jsem byl na týdenní monitoraci EEG.

Tam jsem si uvědomil, že lidé kolem mě jsou na tom daleko hůře. Věřil jsem, že právě vlastním vnitřním nastavením se mohu uzdravit. Věřit v uzdravení a udělat pro to vše. Musel jsem ale vše úplně překopat, až tam u mě došlo k uvědomění. Chtěl jsem dělat to co mě baví, a to byl tehdy sport, zejména běh. Hledal jsem jak to propojit... V nemocnici se čekalo na záchvat, aby mi mohli lokalizovat ohnisko. Prošel jsem všemi různými vyšetřeními. Nic moc se nenašlo, jen magnetická rezonance ukazala drobnou krevní sraženinu, kterou mi následně doktoři sledovali. Odcházel jsem jen s hromadou léku.

Postupem času, přibližně po čtyřech letech jsem i sám vyřadil léky. Jelikož jsem si nedovedl představit, brát je až do konce života. Na Homolku, jsem se musel každý rok vracet na kontrolu na magnetickou rezonanci. To že jsem přestal brát léky, mi bylo od doktorů velmi vyčteno. Řekli mi doslova, že můžou přijít dva záchvaty a může být po. Vnímal jsem ale své tělo, a to mi říkalo, že jsem na správné cestě. Od nástupu do nemocnice, vše s epilepsií spojené zmizelo.

Po roce, kdy jsem byl rok bez záchvatu mi vrátili řidičský průkaz a já se musel vrátit zpátky do práce. Hledal jsem něco více ke sportu, a tak jsem nastoupil do cyklo servisu jako mechanik a prodejce. Tato práce mě nesmírně bavila, byla propojená se sportem, bohužel ale po zkušební lhůtě mě bez udání důvodu propustili. Dodnes vlastně nevím proč.